Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak ulovit sám sebe

9. 3. 2007

............aneb Malá rada pro začínající rybáře.

Na tuto příhodu jsem si vzpomněla nedávno – v rámci přípravy internetových stránek pro našeho budoucího chodského psa. Představuji tady jeho novou smečku a podle zálib, které mají její jednotliví členové, je dělím na různé skupiny, u kterých pak několika větami uvádím stručnou charakteristiku. Jednou ze skupin jsou Rybáři. V jejich charakteristice píšu: „Rybolovným virem“ se nakazil nejdříve páníček od souseda na chatě. Později se tento virus beznadějně rozšířil na Tomáše i na Radka. Jen panička je proti tomuto viru naprosto imunní a její imunitu posiluje každý rybářský háček, který najde zapíchnutý v koberci.

A v souvislosti s tím, se mi vybavila tato příhoda. Protože mi kluci vynadali, že na ně vše prozradím a jmenovitě, tak nyní ta jména nebudu uvádět. Rybáři mi doufám odpustí můj „přesný“ popis rybářských pomůcek.

Seděla jsem v kuchyni u stolu a kontrolovala synovi domácí úkol. Klasická situace: stůl obložený vším možným (i nemožným), zejména rybářskými krámy, protože si synáček chystal návazce (nebo něco podobného). Pod stolem se motal Faloušek. Zneklidňovalo mě, jak si kluk neustále šermoval kolem očí rybářským háčkem, hladil psa, navazoval olůvko (no, přesněji: olověné těžítko na nějakou nit (asi vlasec) a pak si šermoval i tím těžítkem kolem oka….prostě spousta činností a nejraději naráz. Několikrát jsem ho upozornila, aby dával pozor, co dělá……a vždy se mi dostalo odpovědi: „Mami, bez obav!“ ….a z obýváku se pak ještě ozval manžel s připomínkou, abych „toho kluka pořád nesekýrovala“. Zmlkla jsem a začala se více soustředit na sešit s domácím úkolem ……. a pak se to stalo: koutkem oka jsem zahlédla, že se syn chtěl poškrábat na tváři (ovšem nechápu, proč před škrabáním nepoložil háček, na kterém měl vlascem přivázané olověné závažíčko, na stůl)….nějak se mu v prstech zvrtnul háček a zaryl se mu do tvářičky vedle ucha…..syn se lekl, otevřel ruku a z ní mu vypadlo závaží, které se začalo houpat zavěšené na háčku….který měl zapíchnutý ve tváři. Synáček okamžitě utekl do pokojíčku….i když jsem hned běžela za ním, tak už se mi háček nepodařilo dostat zpět ven (pro upřesněnou dodávám, že rybářský háček má na konci takový zajímavý zobáček, přes který háček nejde vytáhnout ven zpětným tahem). Ani nevím, jak se to stalo, ale hned po mě doběhl do pokojíčku druhý syn, manžel a pes…….tak jsme tam byli „komplet“. Ten „nezraněný“ synáček pronesl hysterickým tónem: „Ježiši, co s tím teď budeme dělat, to se musí vyřezat skalpelem.“ Zraněný synáček začal ječet…do toho začal ječet manžel na toho „nezraněného“, že se zbláznil, proč bratra zbytečně straší…a Fali začal výt. Jak říkám, připravili mi ideální situaci na vytahování háčku z obličeje. Ruce se mi klepaly….vzteky! Nakonec jsem zařvala: „TICHO TADY BUDE!!!!“ a začala jsem organizovat záchranné práce. Nezraněný syn měl donést nůžky, abychom mohli odstřihnout od háčku vlasec s tím závažím. Přestože máme doma nůžky snad patery, nenašel ani jedny a proto zvolil alternativní řešení – přinesl kuchyňský nůž (ten největší, co našel)…..a ten „zraněný“ začal opět hystericky ječet, že ho asi pořežu. Důrazně jsem ho ujistila, že ho nepořežu, ale jestli nepřestane ihned řvát, tak mu zcela jistě nařežu na prdel, protože jsem mu přece říkala, ……………..

Když jsme se zbavili závaží, poslala jsem manžela do garáže pro auto,  abychom mohli jet na pohotovost. Scénu kolem oblékání „kapříka na háčku“ raději přeskočím, protože jsem se nakonec rozhodla, že mu převleču jen ty špinavé a děravé maskáče.

Když jsme přijeli na pohotovost v našem městě, lékař poté, co si nechal 2x zopakovat, proč jsme přijeli, koukl na kluka a prohlásil, že v životě rybářský háček neviděl a že máme jet raději do nemocnice. A tak jsme jeli do Přerova do nemocnice a šli rovnou na chirurgii. Naštěstí sloužil mladý lékař (mimochodem moc šikovný), který byl rybář a věděl, jak háček vypadá. Položil pacienta na lehátko a udělal tu chybu, že začal nahlas uvažovat. V okamžiku, kdy vyslovil slovo skalpel, pacient se ozval: „No, skalpelem v žádném případě! Já nechci operaci ani narkózu!“ Pan doktor vykulil oči, sestra upustila pinzetu, já jsem se rozesmála a manžel, přešlapující u dveří ordinace, mě sjel pichlavým pohledem a bylo vidět, že se za nás stydí. Naštěstí se začala smát i druhá sestra a řekla: „Ty se hodně díváš na televizi, že?“ A náš televizní maniak odpověděl: „Skoro vůbec ne, jen občas na MASH!“ To už se smál i doktor a první sestra. Lékař nakonec slíbil, že tedy zkusí ještě takové speciální nůžky a místo té narkózy mu dá pouze malou injekci, po které neusne, ale nebude cítit, jak mu bude háček vytahovat. Pacient tento postup odsouhlasil důležitým pokýváním hlavy a akce mohla začít. Doktor pracoval, sestry asistovaly a já přidržovala syna. Náhle jsem si všimla, že jedna ze sester pořád pokukuje ke dveřím, u kterých stál manžel. Nejdřív mě napadlo, že je to trapné, jak s ním flirtuje, ale když jsem se podívala také tím směrem, pochopila jsem naprosto přesně pojem: BÍLÝ JAKO STĚNA. Hned mi došlo, že nejde o flirtování, ale o „dozor zdravotníka“ nad osobou, která se chystá skácet k zemi. „Operace“ dopadla dobře, řezat se nemuselo, šikovný pan doktor nějak ten háček „vyháčkoval“ (syn nemá ani jizvu na památku) a dokonce byl tak rychlý, že stihl celou akci ukončit dříve, než se nám táta mohl skácet k zemi.