Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rvačka skoro na druhou

13. 3. 2007

ObrazekJak se tak příchod nového psího přírustku blíží, vzpomínám stále častěji na našeho vlčího špice Rexe, jak jsme ho „postavili před hotovou věc“ a jednoho dne mu domů přinesli malého Falouška. Je pravda, že Rexík měl z malého kamaráda velkou radost a obětavě snášel jeho štěněcí dovádění. Když pak Fali vyrostl, Rexík se ochotně připojoval k jeho hrám (lumpárnám). Jenže když Fali ještě o kousek více vyrostl a dospěl, uvědomil si, že by třeba mohl zkusit „vylepšit“ své postavené ve smečce. Rex trpělivě a hlavně opatrně odrážel všechny Falouškovy pokusy o změnu hierarchie ve smečce. Když už byl „mladý“ moc dotěrný, tak ho Rex pořádně štípnul do zadnice…..a Faloušek pak dlouho uraženě seděl v boudě a hlasitě žaloval celému světu.

Protože mi bylo jasné, že ke změnám ve smečce stejně jednou dojít musí (Falko už Rexe předrostl a stával se z něj mladý s silný pes), poučila jsem celou rodinu, jak se chovat, aby k takovým změnám došlo bez větších konfliktů mezi psy (a to především s ohledem na starouška Rexe).

Obrazek…… začalo to celkem nevinně….děda chtěl Rexikovi „přilepšit“ a vhodil mu rohlík. Jenže rohlík byl den starý a tedy pěkně gumový, takže na betonu nadskočil a dopadl za roh boudy….přímo před čenich spícího Falouše. Rex se však své oblíbené pochoutky nechtěl vzdát a běžel si pro ni. Jenže ani Fali nebyl ochoten vzdát se „daru z nebes“ a rozhodně se o něj nehodlal s Rexem dělit. A Tak pro nás uspořádali nejdříve „přehlídku naježených psích kožichů“. Fali se sice dost snažil a v jednu chvíli vypadal jako agama límcová….jenže i přesto působil Rexův huňatý a černý kožich mnohem mohutněji. Pak tedy následovala přehlídka vyceněných zubů. Rexovy vyceněné zuby sice působily vždy velmi hrůzostrašně, ale proti tomu, co předvedl se svými zuby Falko, to byl opravdu slabý čajíček. Tak tady šel mráz po zádech i mě…..jenže můj povel: „REXI NESMÍŠ!, FALI NESMÍŠ!, se docela ztratil v hlasitém povykování  mé „nepsí rodinky“, neboť každý z nich se rozhodl, že psy musí ukáznit….a tak hulákali jeden přes druhého a psi neměli šanci je slyšet….ostatně ani moje rodinka neslyšela, jak na ně řvu, aby byli zticha, protože je psi v mé přítomnosti neposlechnou….zbytečně…..nikdo mě nevnímal…ani lidi ani zvířata. Rexe přestalo vrčení a cenění zubů bavit a natáhl se pro rohlík….Fali k němu s vrčením poskočil, ale pak se asi lekl a odskočil zpět….a při té příležitosti klepnul bradou o kbelík s vodou a rozrazil si bradu….to ho asi naštvalo s tvrdě vyjel po Rexovi. Když jsem viděla, že už si psi skutečně „vjeli do chlupů“ a já nemám po ruce „psí“ píšťalku, kterou bych odpískala konec souboje, operativně jsem zvolali „jinou pomoc“. Sklonila jsem se pro kbelík s vodou a celý jsem jej vychrstla směrem na psy…..bystrý Falko (v té době už stojící „rozkročmo“ nad Rexem) si však všiml letícího proudu vody a chytře se ukryl (lehl si) za Rexe. ……a tak se stalo, že jsem si svého chlupatého miláčka zlila od ocásku až po šňupáček, zatímco Falouš se jen lehce otřepal a byl suchý….voda mu totiž sjela po jeho tvrdých chlupech jako kachně po peří….ale rvačka byla touto koupelí zažehnána…..tedy, alespoň mezi psy…..

Rex sice teoreticky přišel o svůj výhodný „psí post“ ve smečce, ale kromě pošramoceného sebevědomí (i když ve věku 15 let s bolavými kyčelními klouby, špatným zrakem a nemocným srdíčkem být poražen mladým huskounem, na kterém svaly „jen hrají“, to přece není žádná ostuda :o) …), neměl žádné zranění, neboť jeho huňatá srst ho dostatečně chránila. zato „mladému bojovníkovi“ a vítězi Falkovi, crčela z brady krev (a to i bez Rexova zapříčinění).

Manžel, při pohledu na svého „bílého miláčka“ a jeho rozbitou bradu, ztratil kontrolu a zaječel na mě: „Jen se podívej, co udělal ten tvůj vlkodlak“…..Falíček je celý od krve!“ Protože však Fali nebyl od krve celý, ale měl krev pouze na bradě, nemohla jsem toto křivé obvinění nechat na Rexovi a „vytáhla“ jsem do boje: „ Kdybys tady neječel s ostatními jak Viktorka na splavu a pořádně se díval, jak by sis všiml, že tu bradu si ten tvůj bílý nešika rozbil sám o kbelík s vodou. A kdybyste mě všichni poslechli a drželi zobáky, tak by ti psi slyšeli, co na ně volám a neporvali by se!“

„No, jistě, ti byli tak rozžhavení, že by určitě poslechli nějaké to tvoje NESMÍŠ!“, zavrčel na mě manžel a hlazením chlácholil kňourajícího Faliho, zatímco já jsem svého černého miláčka vysušovala starou osuškou. A manžel (se sebevědomím „podepřeným“ Falovým úspěchem v boji) pokračoval: „Ten klebík s vodou byl také originálním řešením…..podívej, kolik je tady vody a jak jsou psi mokří…..“ Tahle „okatá“ lež mě opět pořádně vytočila….a už jsem opět cedila přes zuby: „ Pokud sis nevšiml, jsme na zahradě a tady rozlitá voda nevadí a mokrý je jen Rex, protže Fali se za Rexe schoval a těch pár kapek, které ho náhodou neminuly, po něm stekly jako po kachně!“

Děda, využil svých zkušeností trenéra ledního hokeje, složil ruce do tvaru písmene „T“ a vyhlásil krátkou přestávku, ve které se nás zeptal: „Budete pokračovat dál v boji místo těch vašich psů ? Já jen, že bych si rychle zaběhl naplnit ten kbelík vodou……!“